Podává se Shepherd´s Pie (3)

2. září 2016 v 12:08 | Kristýna K. |  Irsko
Anglie, Skotsko, Irsko. Kam se vydám, mi bylo zpočátku jedno. Má vysněná Austrálie vypadla ze hry po tom, co jsem si vyhledala ceny letenek.Stanu se au-pair, domácí práce mi nevadí a děti můžu. Výdělek sice velice podobný minimální mzdě v Čechách, ale byla jsem spokojená. Po odstrašujících směnách v Albertu mi to přišlo jako učiněný ráj.

V té době se mi líbila píseň a videoklip Queen of Peace od Florence and The Machine, takže jsem se rozhodla pro Irsko. Později jsem zjistila, že se natáčelo ve Skotsku.

Kamarád mi řekl, že Anglie je profláknutá a Londýn se dá prozkoumat skrz na skrz za jeden víkend. Nikdy tam nebyl.

Ve Skotsku jsem nenašla žádnou vhodnou rodinu.

Zbývalo Irsko.

Vyhovující přístřeší jsem našla za týden. Měli bouřku a videohovor na skypu se podobal němému filmu. Z každého slova jsem slyšela jen půlku a podle výrazu tváře hádala, o čem je řeč. Milý úsměv, světlé vlasy. Chtěla jsem tam.

Paní má tři dcery, věk tři, pět a devět. Au-pair tráví většinu času s tou nejmladší, tříletou. Girls, come here! Přišly. Díky špatné kvalitě hovoru se mi před očima míhaly jen jakési stíny.

Mňoukla jsem Hello a zamávala jim. Ta tříletá, lezoucí právě po stole, se zahleděla na monitor a pronesla: Oh god. Vinila jsem momentální připojení a říkala si, že třeba myslela Oh hi. Nemyslela. Zrovna v tu chvíli to šlo skvěle.

Po dvaceti minutách nám hovor spadl. Ze zoufalství jsem šla uklízet a také jsem jim to důležitě napsala. Ve skutečnosti jsem se bála, že si budou chtít volat ještě jednou. To rozpoznávání slov mě unavilo, křížovky nebyly nikdy mou parketou.
Za dalších pět minut mi přišla zpráva, že vypadámlovelya byli by moc rádi, kdybych chtěla přiletět. Domluvili jsme se na osmého ledna.

Do pokoje v Brně, který jsem si tak honosně zařídila, jsem náhradníky sehnala za tři minuty. Cestovní pojištění a letenky jsem si zaplatila z peněz, které jsem dostala od babiček k Vánocům. Jedna z nich mi nabízela, že mi na měsíční nájem půjčí. Že Irsko je sice docela daleko od té Francie, kde byly teroristické útoky, ale tak bezpečno jako v Čechách tam stejně není. Že mám zůstat pěkně v Albertu, nikam nejezdit.

Nezůstala jsem.

A nakonec se s tím srovnali všichni.

Naposled jsem jela k babičce, naposled se sešla s kamarády, naposled šla do čajovny. Byla půlnoc, zavírali později, slavili. Majiteli se ve skleněných očích leskla tequila a srdceryvně mi přál, ať se mám hezky. Kéž bych byl udělal totéž, když jsem byl tam, kde ty.

Přemístit se z nádraží na letiště mi pomohla prateta s prastrýcem. Praha mě děsila víc než Dublin. Kvůli své zaostalosti v branži létání jsem přišla o několik sprchových gelů, šampónů a odličovače. Musela jsem tam nechat přesně to, čím jsem se zásobila, abych nemusela žebrat u své takzvané host mum.

Při samotném letu se taktéž objevilo několik překážek, z nichž největší se zdálo být opěvované místo u okna. Bylo nemožné dostat se odtud na záchod. Zatímco jsem civěla přímo do otevřených úst pasažéra vedle mě, přemýšlela jsem, jestli ho vzbudit česky nebo anglicky.

Taky mi byla hrozná zima. Bolela mě hlava. Bylo mi dokonce špatně, a to navzdory tomu, že jsem celý život světaznalecky prohlašovala, že v letadle nemůže být nikdy a nikomu v žádném případě špatně. Tady to máme. Tvrzení vzniklo na základě zážitku z cesty do Černé hory, kam jsem letěla prvotřídní airlinkou, když mi bylo sedm. Zřejmě jsem si po tom připadala jako světoběžník.

A pak už jsme byli nad Irskem, bylo kolem půl osmé a byla tma a jen jakýsi ostrov tam pod námi zářil spoustou malých světel. Už mi nebylo špatně ale strašně krásně, přistávali jsme a já se hrozně těšila. Za pár okamžiků jsem poprvé vstoupila na irskou půdu, poprvé mě ovanul silný vítr a nadechla jsem se onoho vlhkého vzduchu, tolik odlišného od toho, co máme v Čechách.
 

Podává se Shepherd´s Pie (2)

1. září 2016 v 13:49 | Kristýna K. |  Irsko
K něčemu mi těch pár hodin strávených v poloprázdných posluchárnách přece bylo. Dostala se ke mně informace, že Diecézní charita shání dobrovolné učitele češtiny pro cizince. Snila jsem o získání uprchlíků, ve výběru jsem však byla benevolentní.
Za týden jsem jela na první návštěvu své uprchlické rodiny ze Sýrie a začala s výukou pětiletého kluka. Uměl pouze arabsky. Našla jsem nové přátele.
K Syřanům jsem jezdila většinou dvakrát týdně na dvě tři hodiny. Vracela jsem se s pocitem radosti smíchané s chmurnou lítostí. Desátého prosince jsem šla s patnáctiletou Nour do školy vyjednat individuální plán. Vypadalo to slibně, mluvila jsem s ředitelem, považoval mě za sociální pracovnici. Toho dne jsem je viděla naposledy. Třetího ledna mi napsali, že se vrátili do Sýrie.
Postupně jsem sesbírala kousky odvahy, které mi zbyly, a rozhodla se přijet na pár dní domů a oznámit rodičům, jak se věci mají. Šíleli. Oheň byl nejen na střeše, ale úplně všude. Už jsem nebyla jejich dcera a vyčetli mi i to, že jsem uvařila špagety, jelikož jsem tím prý chtěla dokázat svou dospělost. To jsem nechtěla. Jen jsem na ně měla chuť, protože čínský polívky.
Udělali jsme si hezkou oslavu mých narozenin a pár hodin před tím, než jsem sedla do vlaku, mi oznámili rozsudek. Můžu se přestěhovat zpátky domů, najít si práci a platit část nájmu, nebo zůstat v Brně a dělej si co chceš. S námi nepočítej. Trvalý příkaz zrušen. Stejně jsem ničeho nelitovala. Vrátila jsem se do Brna.
Jezdila jsem na brigádu do Albertu a o pauzách brečela. Seděla jsem v buňce se slizkým magistrem oboru, který jsem opustila. Projevoval mi náklonnost napovídáním kódů zeleniny a nejrůznějších typů chleba. Vydělala jsem si nějaké peníze a podala si pět přihlášek do studijního roku 2016/2017. S sebou jsem si vozila tu tlustou učebnici psychologie a hrdě ji vytahovala z kabelky, když jsem byla kontrolována při odchodu z šaten.
Jednou zákazník odešel bez placení s flaškou Jägermeistera. Tělesně postižený ukrajinský člen ochranky se za ním snažil dobelhat, ale nestačil. Byla jsem naštvaná a zaplatila tři stovky. Cestou do šatny jsem potkala pracovníka z monitoringu, kterému jsem vylíčila svůj hněv a on mi slíbil, že se o to postará, jelikož je to hrozná nespravedlnost a neví, proč bych to měla platit já. To jsem taky nevěděla. O hodinu později mi volal, že je to hotové, s policií vyřízené. O dvě později, jestli mě může na oplátku pozvat na kafe.
A jednoho dne mi v kase najednou chyběly tři tisíce. To už jen tak vyřešit nešlo. Na kafe jsem nešla.
Bylo na čase vymyslet, co si počít. Vzhledem k tomu, že jsem měla jet za necelý týden domů na Vánoce a můj výdělek po stržení ztráty činil dvacet pět korun, mohla jsem si koupit pět polévek. Spát jsem mohla na lavičce před domem.
Do Albertu už jsem nešla, místo toho jsem začala balit. Za necelé tři týdny jsem byla na cestě do Irska.

Podává se Shepherd´s Pie (1)

31. srpna 2016 v 19:14 | Kristýna Klímová |  Irsko
Dvacátého devátého května dva tisíce patnáct jsem složila maturitu. Skládala jsem ji z češtiny, angličtiny, základů společenských věd a dějepisu. Z maturity vylezly skoro samé jedničky a já měla pocit, jako by mi patřil celý svět.

Ta dvojka byla za prvé z dějepisu a za druhé nedorozumění. Plna radosti jsem se rozjela ve vyprávění o Karlu IV., a přísedícího, který si přál vědět, jakým způsobem byl zabit Václav III., jsem odbyla, že na tom nezáleží. Myslím si to pořád. I s dvojkou.

Jako přídavek mě vzali na filosofickou ve vzdáleném Brně. To znamenalo, že už jsem se nemusela učit na přijímačky v Praze. Odzvonilo taktéž nesnesitelnému dennodennímu uklízení po mé šílené sestře. Uklízení po naprosto všech.

Mohla jsem hodit smeták i knížky za hlavu, rozběhnout se a skočit po hlavě do bazénu. Bylo třicet šest stupňů, ale mohla jsem vlastně skočit prakticky kamkoliv. Vzít s sebou i uzlíček nervů, kterým jsem se v poslední době sama stala. Byla to bomba. Nakonec se ukázalo, že atomová.

Celá šťastná z toho, že ze mě taky bude vysokoškolačka, jsem se ještě v euforii přihlásila na Prvákoviny vedené sadistickými studenty starších ročníků. Celá maškaráda spočívala ve střetnutí se s budoucími spolužáky v prostorách školy. Začínalo se v devět nula nula a v devět nula pět jsem začala spřádat plán, jak se odtud nenápadně a beztrestně odplížit. Nedošlo mi, že se na seznamovacím dni budu muset účastnit seznamovacích her. Stála jsem v kolečku vedle Jiné Jany a Asertivní Anety a byla jsem Kamarádská Kristýna, která se nechtěla vůbec s nikým seznamovat ani bavit, natožpak kamarádit.

Tak se stalo, že jsem byla od podobných sešlostí úspěšně odrazena. Nedorazila jsem na imatrikulaci ani na informační schůzku o tom, jak používat knihovnu, jež nám byla dost dramaticky doporučována. Já, jakožto nadšený balíček čtení, knih a psaní, jsem se vyznala. Jenže bohužel jen v té budějcké.

Po třech devadesátiminutových hodinách, které nesly vznešený název Úvod do literatury I., avšak naučily nás jen, jak citovat, jsem byla zklamaná.

Velmi jsem si toho slibovala od Filosofie, ovšem dozvěděla jsem se toho zhruba tolik, co na gymplu, jen o něco méně.

Po rozboru povídky o rozsahu 648 slov, který se protáhl na 360 minut a přitom mi přišel celý jaksi plochý, jsem byla na dně.

Psala jsem klukům a rodičům dopisy v cyrilici a nejradši trávila dny i noci, sama i nesama, v mém novém a milovaném hnízdě.

Jenže mi nestačily peníze. Plahočila jsem se z brigády na brigádu, běhala z jednoho koutu města do druhého a postupně odmítala pochybné nabídky na dohodu o provedení práce. Nezájem o obsluhování v baru s erotickými masážemi jsem svedla na svědomí, ale pochválila jsem příjemné prostředí. Stánku se šperky jsem nemohla pochválit nic, protože neměli ani papír, na který se píší směny.

Ze začátku jsem si vařila omáčky ze špenátu od kamaráda ze zahrádky, pak už jen čínské polévky za čtyři devadesát. Jednoduchý. Přibrala jsem pět kilo.

Přišel špinavej podzim a byla zima. Zapnula jsem topení na nejvyšší stupeň a zvenku přicházela zmrzlá jako preclík. Brno už mi nepřišlo tak krásný, zábavný ani přátelský jako předtím. Studenými ulicemi jsem chodila sama. Nikdo z Prvákovin nechodil na stejnej obor. Brigády mi braly veškerou energii a deptaly mě, škola skličovala a čekání na nepřicházející změnu unavovalo. Čínský polívky už mi dávno začaly lézt krkem. Vracela jsem se k smrti otrávená z nepřátelského území a říkala si, že takhle jsem si to teda nepředstavovala. Jen můj pokoj voněl, hřál a byl mým útulným útočištěm. Z toho plynula naprosto primitivní rovnice a triviální řešení - nevycházet.

K tomu mi skvěle posloužila angína, která mi poskytla dva týdny polehávání bez výčitek. Spala jsem, snila a na noční stolek jsem si připravila kromě čaje a antibiotik také velikou učebnici Psychologie. Otevřela jsem ji jednou.

Poslední volný víkend jsem však začala znovu upadat v bezmoc a čím blíž jsem byla bezinfekčnímu pondělku, tím mi bylo hůř. Mizející bolest krku mě znervózňovala.

Stáhnutí se z mého pokoje do venkovního chladu pro mě bylo synonymem pro vydání se napospas hladové zvěři. Nechtěla jsem s nikým komunikovat a zprávy od spolužáků jsem nechávala zbaběle nepřečtené. Cesty do školy jsem trávila vymýšlením, jak se vyhnout oné hodině, jak obejít jistý předmět, kdy jít do menzy, abych nikoho nepotkala. Měla jsem naprosto ubíjející pocit, že jen plýtvám svým časem a nic z toho, v co jsem věřila, nakonec není pravda.

Bylo dvanáctého listopadu podvečer, míchala jsem cukr v horkém čaji s citronem a po veledlouhé úvaze jsem se rozhodla, že to byl můj poslední den ve škole.

Kam dál

Reklama